Nároky trvalek

Trvalky jsou širokým souborem rostlin, pocházejících z nejrůznějších končin světa, z různých zeměpisných šířek a z různých nadmořských výšek. Ve své vlasti rostou také na nejrůznějších stanovištích, jako v lesích, stepích nebo loukách atd. Proto mají tak různé nároky. Proto je také pojem trvalek tak relativní.

Údaje o původu jednotlivých druhů jsou pro pěstitele vodítkem jen do jisté míry, protože mnohé druhy jsou velmi přizpůsobivé a snesou značně odlišné podmínky, než jaké měly na původním stanovišti. Takže hlavním kritériem pro nároky jednotlivých druhů jsou spíše zkušenosti s nimi v našich podmínkách.

Kromě základních druhů se pěstuje v zahradách množství kultivarů (odrůd), které vznikly prací šlechtitelů. Jejich nároky na prostředí se často značně odlišují od nároků původních druhů.

Většině trvalek se daří v kypré propustné zahradní půdě. Naopak jim nesvědčí těžká ulehlá půda s tendencí k zamokřování. Rozdílnější jsou však nároky na obsah živin v půdě. Jsou druhy a kultivary, jejichž krása se plně rozvine v dobré živné půdě, jako např. chryzantémy, kopretiny, pivoňky, ostrožky apod. Patří sem mnoho tzv. rabatových trvalek. Jsou naopak druhy, kterým bychom v dobrém úmyslu poskytnout jim co nejlepší podmínky spíše uškodili. Některé druhy totiž v dobré živné půdě ztrácejí svůj krásný vzhled, některé zase životnost. Týká se to tzv. přírodních druhů. Například oves Avena sempervirens v dobrých půdních podmínkách sice rychle vytvoří krásné trsy, ale v dalších letech se může stát, že nepřezimuje. Naopak v chudé písčité sušší půdě vydrží mnoho let na stanovišti v dobré kondici.

Zásadně tedy nehnojíme paušálně všechny druhy. Některé jsou za to vděčné, jiným bychom příliš neprospěli. U popisu jednotlivých druhů jsou tyto nároky všude uvedeny.

Důležitou složkou půdy je humus. Většině trvalek se daří v půdách s mírným obsahem humusu. Jsou však druhy, jejichž nároky na humus jsou větší. Jsou to hlavně druhy pocházející z lesů nebo hájů, většinou listnatých. Patří sem například většina druhů rodu Primula, dále Polygonatum multiflorum, Uvularia grandiflora, Filipendula ulmaria, Astilbe x arendsii a prakticky všechny kapradiny. Hlavním zdrojem humusu je dobrá listovka, popř. lesní humus a rašelina.

Rovněž nesmíme podceňovat půdní reakci. Je známo, že vápnomilné rostliny snášejí lépe neutrální půdu než vápnostřežné rostliny půdu vápenitou. Vápník v půdě nesnášejí např. Blechnum spicant, Calla palustris, Iris kaempferi, Mertensia virginica, všechny druhy rodu Nymphaea, Uvularia grandiflora. Příliš vápenitou půdu nemilují také Lupinus x hybridus a Iris sibirica. Chceme-li mít jistotu o reakci půdy na naší zahradě, dáme si udělat půdní rozbor. Obecně se však dá předpokládat, že půda, jejíž podloží tvoří například žula, rula, pískovec, břidlice, neobsahuje mnoho vápníku, pokud nebyla dodatečně vápněná.

Většina vápnostřežných rostlin miluje humus. Jsou však druhy, které milují humózní půdu a přitom jsou vápnomilné. Je to například Helleborus niger, Primula auricula aj.

Velmi důležitá je otázka vláhy v půdě. Nároky jednotlivých druhů jsou dosti rozdílné. Druhy pocházející ze stepních oblastí jsou většinou suchomilné. Jsou to např. Achillea filipendulina, Adonis vernalis, Centaurea dealbata, Coreopsis verticillata, Dictamnus albus, Echinops ritro, všechny druhy rodů Eryngium a Festuca, dále Iris pumila, Salvia nemorosa, Verbascum olympicum, Yucca filamentosa aj.

Většině druhů, se daří v normální vlhké půdě. Vyšší vlhkost potřebují některé druhy pocházející z vlhkých lesů. Jsou to např. Aruncus dioicus, Filipendula ulmaria, všechny druhy rodů Hosta, Ligularia, dále Lythrum salicaria, Peltiphyllum peltatum, Uvularia grandiflora aj. Jsou však druhy, které během vegetace potřebují dostatek vláhy, ale v zimě sucho, aby dobře přezimovaly. Snažíme se toho dosáhnout různými přikrývkami, které omezují zimní srážkovou vláhu. Jsou to např. Cortaderia selloana, Iris kaempferi, Pennisetum compressum.

Dalším důležitým vegetačním faktorem je světlo. V nárocích jednotlivých druhů na světlo se opět projevuje jejich původ. Největší nároky na světlo mají stepní a horské rostliny. Naopak druhy pocházející z lesů vyžadují polostín až stín. Tyto nároky jsou uvedeny u jednotlivých popisovaných druhů.

Mnohé druhy jsou víceméně tolerantní k osvětlení, a i když jejich nejvhodnějším prostředím je třeba polostín, snášejí i slunné stanoviště, a to většinou za předpokladu, že mají dostatek vláhy. Nedostatek světla se u některých světlomilných druhů projevuje zhoršením jejich vzhledu. Nebývají dosti pevné, snadno rozklesávají, popř. méně kvetou. Někdy více trpí některými chorobami, hlavně padlím. Týká se to například některých aster (Aster novi-belgii, Aster dumosus aj.). Naopak některé druhy, např. Primula vulgaris, Primula elatior, které milují polostín a vláhu, na nevhodném, tj. suchém a slunném stanovišti, trpí často napadením sviluškami. Při nedostatku světla kvetou méně např. lekníny.

U některých druhů má značný význam také teplota. Týká se to hlavně těch, jejichž původním domovem jsou teplejší oblasti. Většinou tyto druhy nezařazujeme do sortimentu našich trvalek, protože jsou problémy s jejich přezimováním. Některé však přece jen pěstujeme, protože se nechceme vzdát jejich půvabu. Pro ně musíme především vyhledat teplé stanoviště, např. v blízkosti domu na jižní straně a na plném slunci. Záleží ovšem také na nadmořské výšce. Některé druhy u nás ve vyšších polohách raději nepoužíváme, neboť je velká pravděpodobnost, že v zimě vymrznou, kdežto na jižní Moravě s nimi nejsou problémy. Týká se to například druhu Cortaderia selloana, který v chladnějších polohách sice při maximální péči třeba přezimuje, ale kvete málo nebo vůbec nekvete. Teplou polohu potřebuje také Acanthus longifolius. Yucca filamentosa, přestože pochází z teplejších oblastí, je poměrně tolerantní k teplotám.

Při sestavování osazovacích plánků rabat nebo skupin je dosti důležité kombinovat navzájem druhy s podobnými nároky na půdu a stanoviště. Zvlášť je to nezbytné u druhů s extrémními nároky. Jestliže však přece jen např. na sušší stanoviště nasázíme spolu s vhodnými druhy i druhy na vláhu náročnější, musíme počítat s jejich častější zálivkou, zvláště během suššího období. Nemůžeme tedy vytvořit pěkné a dobře se dařící květinové úpravy bez dobré znalosti nároků jednotlivých druhů.

Abychom to shrnuli: Pro vytvoření úspěšných výsadeb musíme znát nároky jednotlivých druhů na jakost půdy, půdní reakci, vláhu, osvětlení a teplotu. Dále musíme znát výšku rostlin, barvu jejich květů, dobu, kdy kvetou. Není také zanedbatelná okolnost, zda rostliny po odkvětu zatahují nebo jsou třeba nepěkné. A konečně je významná i výtvarná stránka.

Květinová výsadba není tedy jednoduchá a každý se může při ní dopustit chyby. Tu však může napravit dodatečnou výměnou některých rostlin.