Příprava terénu

Jednou z nejdůležitějších prací před stavbou skalky je dokonalé odplevelení. Plevel, hlavně oddenkující, je jedním z největších nebezpečí, která mohou ovlivnit výsledek naší práce. Nesmíme tedy tuto základní práci podceňovat. Proto zde uvedeme některé důležitější nebezpečné vytrvalé plevele, jichž se musíme před stavbou skalky bezpodmínečně zbavit.

K plevelům, které se velmi obtížně hubí, patří smetánka lékařská, pýr plazivý, bršlice kozí noha a některé další.

Smetánka lékařská zapouští svislé dužnaté kořeny do hloubky až přes 30 cm. Kousky kořene mají schopnost vytvořit pupeny a regenerovat. Je však nebezpečná hlavně semeny, která létají značně daleko a preventivně se před nimi neubráníme. Staré rostliny musíme vyrýt pokud možno celé a jinak svědomitě vypichovat všechny semenáčky.

Pýr plazivý má bílé oddenky rostoucí vodorovně v hloubce 15-20 cm. Dosti dobře se vybírá, oddenky jsou v půdě dobře vidět a jsou houževnaté. Je však třeba si uvědomit, že z každého, i malého kousku oddenku brzy opět vyroste bujná rostlina.

Pryskyřník plazivý a máta rolní koření mělce, rozrůstají se nadzemními výběžky, které se dosti snadno vybírají. Nebezpečnější je bršlice kozí noha, i když nekoření hlouběji než 15-20 cm. Její oddenky jsou světlé a poměrně křehké, takže při jejím odstraňování snadno v půdě zůstanou zbytky, které podobně jako u pýru rychle regenerují a tvoří nové rostliny. Je to velmi častý plevel zahrad, a rozmůže-li se ve skalce, je to velmi zlé.

Velmi nepříjemný, naštěstí méně se vyskytující plevel je rukev lesní. Má jemné, čárkovité, zpeřené listy a kvete žlutě. Nekoření hluboko, má však jemné, téměř vlasové oddenky, které se špatně vybírají a jejichž každý kousek regeneruje.

K vybírání těchto plevelů používáme zásadně rycí vidle, protože rýčem se oddenky snadno přeřezávají a jejich kousky pak zůstávají v půdě.

Velmi nebezpečné jsou hlubokokořenící vytrvalé plevele, protože jejich kořeny a oddenky při normálním rytí nezasáhneme. Patří sem například dosti rozšířený podběl obecný, který se navíc velmi šíří létajícími semeny. V městských zahradách se naštěstí příliš nevyskytuje. Stejně obtížné jsou i přeslička rolní a pcháč oset, který je velmi častý a rovněž se šíří jak létajícími semeny, tak i oddenky. Zvlášť nepříjemný je svlačec rolní, který je bohužel velmi častý. Není sice nebezpečný rozšiřováním oddenky, ale velmi špatně se odstraňuje. Jeho kořen totiž, většinou spirálovitě stočený, zasahuje opravdu do velké hloubky, a odstraníme-li ho z hloubky 30-40 cm, je to jen malá část celkového kořene; ze zbytku pak velmi snadno naroste nová rostlina.

Jednoleté a ostatní semenem se množící plevele většinou musíme zvládnout pletím při udržování založené skalky. Je-li však zemina, z níž tvoříme skalku, příliš zamořena plevelnými semeny, může to někdy v prvních obdobích po založení skalky způsobit hodně starostí. Ve větším množství jsou velmi nepříjemné zejména ptačinec žabinec, starček obecný, kopřiva žahavka a pěťour máloúborný. Těmito plevely bývají zamořeny některé neošetřované komposty.

Otázce plevelů jsme věnovali trochu více pozornosti, ovšem zaslouženě, protože právě plevele bývají obvykle největší starostí při udržování skalek.

Aby se skalničky dobře dařily, musíme při stavbě skalky zajistit ještě jednu důležitou podmínku, a sice dobrou propustnost substrátu. Prakticky všechny skalničky potřebují propustnou půdu a nesnášejí zamokření.

Je-li podklad, na kterém skalku stavíme, přirozeně propustný, nemusíme si s tím dělat velké starosti. Bývá to v písčitých nebo štěrkovitých půdách. V půdách, které jsou hlinité nebo dokonce jílovité, je umělé vytvoření propustného podkladu velmi důležité. Děláme to tak, že spodek budoucí skalky vybereme a nahradíme nějakým propustným materiálem. Může to být štěrk, hrubý písek, stavební rum nebo jiné hmoty dobře propouštějící vodu. Vrstva tohoto materiálu by měla být vysoká nejméně 30-40 cm. Povrchový reliéf této základní vrstvy modelujeme již přibližně podle budoucího reliéfu skalky. Jak je vidět, měli bychom již předem mít jakousi představu, jak by měla budoucí skalka vypadat.

Na drenážní podklad pak navezeme zeminu pro budoucí skalku. Tato svrchní vrstva má být hluboká nejméně 25-35 cm. Důležitá je kvalita povrchové vrstvy, protože do ní již budeme sázet skalničky. Zemina pro skalku má být propustná a obsahovat dostatek humusu. Většinou používáme normální ornici, kterou musíme upravit podle jejího stavu. Je-li to půda písčitá, pak ji obohacujeme jen o humus. Jako humusová složka poslouží například dobře vyzrálá listovka, rašelina, vyzrálý kompost (nikoliv však z hnoje) nebo lesní humus z borovic a jedlí.

Je-li ornice, kterou chceme použít těžší, tj. hlinitá, nebo dokonce jílovitá, pak je nutným přídavkem kromě humusu i písek. Nejvhodnější je čistý říční písek, jaký se používá pro betonování. Různě velké kaménky nejsou závadou, spíše naopak, takže písek není třeba prosévat. Méně vhodný je kopaný jemný písek, který obsahuje mnoho hlinitých součástí. Pro vápnomilné skalničky můžeme použít jako příměs i prosátý stavební rum, obsahující starou zvětralou maltu.

Takto upravená zemina je univerzální, vhodná pro většinu skalniček. Pokud skalničky, které chceme pěstovat, mají speciální nároky na půdu, upravujeme podle jejich nároků půdu jen v místech, kam chceme příslušné rostliny sázet, děláme to už na hotové skalce před sázením.

Abychom však předem neodradili začátečníky složitostí přípravných prací před stavbou skalky, uklidníme je tím, že mnoho skalniček je tak nenáročných, že rostou v normální hlinitopísčité půdě a úprava podkladu není pro ně tak nutná. Ti, kteří se spokojí s méně náročnými druhy skalniček a jimž skalka slouží jen jako okrasná partie zahrady, nemusí podklad upravovat tak pracně, jak jsme uvedli. Stačí, když příslušnou partii odplevelí.