Hlíznaté rostliny

Jsou to většinou květiny pozdního léta a podzimu a pěstují se z hlíz a oddenků. Hlízy se liší od cibulí tím, že jsou na řezu jednolité, kdežto cibule je složena z vrstev - suknic. Fyziologicky se však hlíza chová jako cibule. Střídají se u ní období vegetace s obdobím klidu, kdy rostlina zatahuje. Tato vlastnost souvisí s původem hlíznatých rostlin. Pocházejí totiž ze stepních oblastí, kde přežívají určitá období jen díky tomu, že se zatáhnou pod zem. Jakmile pominou nepříznivé klimatické podmínky, jejich nadzemní růst se znovu obnoví. Cibulnaté a hlíznaté rostliny se navzájem liší také rozdílnou dobou výsadby a kvetení. Cibuloviny se vysazují zpravidla na podzim a kvetou na jaře, hlíznaté květiny se sázejí na jaře a kvetou v létě nebo na podzim. Ovšem jako vždy i u těchto pravidel existují výjimky.

Pěstování jednotlivých druhů hlíznatých květin se dost liší. Některé lze pěstovat snadněji, např. mečík, jiné obtížněji, třeba hlíznaté begónie. Všechny bez rozdílu však potřebují hodně živin a všechny poměrně značně vyčerpávají půdu. Proto je důležité střídat záhony a rostliny dobře hnojit organickými i průmyslovými hnojivy.

Mečík je jednou z nejvíce pěstovaných květin a také se nejčastěji využívá k řezu; ve váze vykvete do posledního poupěte. Je vhodné květinu uříznout tehdy, když se začne ukazovat barva u prvních dvou květů. Na záhoně se krása mečíků plně neuplatní, raději je vysazujeme mimo okrasné výsadby.

Hlízy mečíků kupujeme v zimě a na jaře. Při nákupu vybíráme jen zdravé hlízy, abychom na záhon nezavlekli choroby. Mečíkům se dobře daří ve všech půdách s výjimkou extrémně špatných. V těžké jílovité půdě rostou špatně a nemají pěkné květy. Nedaří se jim ani v čistě písčité nebo kamenité, suché či naopak přemokřené půdě. Záhon s mečíky má být na slunci a v závětří, protože na větrném místě se jejich stonky lámou nebo vyvracejí. Menší hlízy se sázejí celé, kořenovým kruhem dolů, aby pupeny mohly růst přímo vzhůru. Vysazují se na vzdálenost 8-10 cm od sebe a do hloubky asi 10 cm.

Hlízy se sklízejí za sucha v září nebo v říjnu. Před sklizní seřízneme stonek asi 5-10 cm nad povrchem půdy. Hlízy vyryjeme ze země a opatrně nahrubo očistíme od ulpělé zeminy. Pak je necháme asi týden sušit na teplém, vzdušném místě při teplotě do 30°C. Po usušení odstraníme zbytky staré hlízy a kořeny a odlomíme zbytek nadzemní části. Zdravé, očištěné hlízy uskladníme v místnosti s teplotou 5-10°C. Osvědčuje se prosypávat uskladněné hlízy suchou rašelinou.

Jiřinky jsou rovněž velmi často pěstovanou hlíznatou květinou. Vždy jsou krásné jako solitéry, nemusí to však být jen jedna rostlina, ale skupina třeba tří rostlin jedné odrůdy, které vysadíme do trojsponu a přivážeme ke kolíku zatlučenému doprostřed tak, aby to nebylo příliš vidět.

Ve větších zahradách působí efektně jako solitéry velké a statné kultivary, do malých zahrad se sázejí drobnější jiřinky. Do skupin se hodí především pomponky, anemonkovité jiřinky, polokaktusovité jiřinky, jednoduché jiřinky a hlavně miňonky, které - jako jediné - by mohly být ve směsi barev. Velmi působivé jsou kombinace jiřin s vysokými podzimními trvalkami (např. hvězdnicemi, chryzantémami, záplevákem aj.) nebo s okrasnými keři, které mají ozdobné plody nebo pěkně vybarvené podzimní olistění. Malé jiřinky, především ninimiňonky, jsou vhodné na obruby záhonů nebo cest, případně i do velkých skalek. Jiřinky působí velice atraktivně také v kombinaci s okrasnými trávami. Všechny jiřinky, kromě největších dekorativních kultivarů a nejmenších minimiňonek, se často využívají k řezu.

Jiřinky se snadno pěstují a rostou prakticky všude. Ovšem nejlépe se jim daří na slunném, chráněném místě. Rostou v každé normální zahradní půdě s výjimkou extrémně suché nebo příliš zamokřené. Vyžadují půdu dobře vyhnojenou a zásobenou živinami. Hlízy jiřin se sázejí obvykle po 1.květnu do hloubky 10 cm, asi za 20 dní vyraší. Během pěstování je třeba jiřinky za suchého počasí zalévat a stonky připevnit k opoře. Odkvetlé květy pravidelně odstraňujeme, aby se rostliny tvorbou semen neoslabovaly. Hlízy vyjímáme ze země obvykle až tehdy, když nadzemní části spálí mráz. V té době jsou již hlízy vyzrálé a schopné uskladnění. Před dobýváním hlíz odřízneme nadzemní část ve výši asi 10 cm. Nejlepší je položit hlízy na lísky stonkem dolů a prosypat je vrstvou suché rašeliny nebo písku. Jiřinky se obvykle množí dělením hlíz, to však provádíme až na jaře, nejlépe několik dní před sázením, aby případné řezné rány zaschly. Rozhodně je nutné dávat jiřinky každý rok vždy na jiný záhon.

Hlíznaté begonie se většinou pěstují na záhonech v městských parcích. Velkokvěté a mnohokvěté begonie dobře rostou v polostínu i ve stínu, kde ostatní rostliny špatně kvetou. Vynikající jsou na okrajích záhonů nebo v trávníku v malých i větších skupinách. Skvěle se uplatní také v mísách a jiných ozdobných nádobách, převislé begonie jsou vhodné především do okenních truhlíků.

Na záhony se vysazují mladé rostliny begonií. Sazenice si předpěstujeme, to znamená, že hlízy zasadíme v březnu do truhlíků či květináčů s rašelinou nebo lehkou zeminou, umístíme je při běžné pokojové teplotě na světlo a pravidelně je zaléváme. Koncem května vzrostlé sazenice po otužení vysadíme na vzdálenost asi 20 cm od sebe. Aby byly květy pěkné a rostliny dlouho kvetly (až do příchodu mrazíků), je nutné je vysadit do kypré, na živiny bohaté, kyselejší půdy. Nejvíce se osvědčila směs rašeliny s dobře uleželým kompostem. Jednou za 14 dní je třeba begoniím poskytnout hnojivou zálivku a zvadlé květy pravidelně odstraňovat. Na podzim zálivku omezujeme, aby hlízy dobře vyzrály. Hlízy můžeme také vysadit v květnu přímo na záhon do kypré půdy. Pak ovšem vykvétají později a do podzimu nevytvoří dostatečně velké nové hlízy. Vhodnější je tedy pěstovat begonie z předpěstovaných sazenic.

Jakmile první podzimní mráz poškodí nadzemní část, je třeba rostliny malou lopatkou vyzvednout, opatrně je zbavit zeminy a zbytek lodyhy asi 2 cm nad hlízou ulomit. Upravené hlízy urovnáme vedle sebe do truhlíků nebo do krabice a uložíme ve vzdušné místnosti. Když zemina na hlíze oschne tak, že lze zbytek lodyhy snadno odstranit, hlízy důkladně očistíme. Kořeny odstraňujeme opatrně, abychom hlízy nepoškodili, nejlepší je odstřihnout je nůžkami. Hlízy begonií skladujeme přes zimu podobně jako hlízy mečíků a jiřinek.

Drobné hlíznaté květiny nejsou pěstitelsky tak jednolitou skupinou jako drobné cibuloviny. Jejich použití i pěstování se liší. Některé jsou u nás mrazuvzdorné, jiné vyžadují zimní kryt nebo uskladnění v bezmrazé místnosti. Šafrány, ocúny i některé jiné druhy se pěstují stejným způsobem jako cibuloviny, to znamená, že se vysazují na podzim a vykvétají časně na jaře. Patří mezi nejkrásnější květiny zahrad, a proto se vyplatí jim věnovat mimořádnou péči. Jsou totiž poměrně náročné na zásobu živin v půdě. Rovněž nedostatek vláhy může způsobit poruchy v růstu i tvorbě podzemních orgánů.