Cibulnaté rostliny

Zahrada bez cibulnatých rostlin vlastně není úplná. V zahrádkách se cibuloviny pěstují především z vysazených cibulí, protože rozmnožování ze semen je složité, zdlouhavé a používá se hlavně při šlechtění. Cibule je zásobní orgán, v němž jsou shromážděny zásobní látky a zárodek rostliny. Cibule původně sloužily k přežití rostliny za nepříznivých klimatických podmínek. Většinou pocházejí z oblastí, kde je buď příliš sucho a horko, nebo je tam příliš krátké vegetační období. Klasickým příkladem je sněženka, která roste ve volné přírodě pod keři. Kvete dříve, než se keř olistí, a zatahuje, když je keř obrostlý listím, které brání přístupu slunečních paprsků. Také ostatní cibulnaté rostliny se po krátké životní periodě ztratí z povrchu, takže to vypadá, jako by tam nikdy ani nerostly. Po jarních cibulovinách, např. tulipánech a ostatních typicky jarních cibulnatých květinách, nebývá v srpnu na zahradě už ani stopy. Cibule, které zůstávají v půdě jsou vlastně ve své podstatě kompletní rostlinou, jenomže s výrazně změněným vzhledem. Cibulnaté rostliny jsou skutečně nejbarevnější poslové jara a svým půvabem předčí všechny ostatní skupiny rostlin. Jejich krása však nemusí být omezena pouze na jaro. Pokud vybereme správně vyšlechtěné odrůdy, můžeme krásu cibulnatých květin prodloužit téměř na celý rok. Rychlené tulipány a narcisy jsou okrasou i v zimě.

V zahradách se cibulnaté rostliny pěstují pouze z cibulí. Vegetativní rozmnožování - řízky, oddenky apod. - se téměř nepoužívá, pouze některé lilie se rozmnožují cibulovými šupinami. Na rozdíl od ostatních cibulnatých rostlin nemají lilie období úplného klidu, i když nadzemní části odumřou. Cibule neztrácejí kořeny, a proto nesmí nikdy vyschnout.

Během vegetace rostlina spotřebuje veškeré zásobní látky nashromážděné v cibuli. Původní cibule u většiny druhů prakticky zmizí, místo ní se vytvoří nová, z níž v dalším roce vykvete nová rostlina. Vedle této největší cibule vyroste i několik drobných, tzv. dceřiných cibulek, které lze použít k dalšímu množení. Ovšem květuschopné cibule z nich narostou až po několika letech. V cibuli se vytváří zárodek květu vlastně již v době vegetačního klidu. Z každé zdravé cibule vyroste nová rostlina, ovšem jen velké a dobře vyvinuté cibule přinesou květy. Pěstování cibulovin je poměrně jednoduché. Tulipány se vysazují v září nebo v říjnu a mohou se znovu vysazovat každý rok. V zemi nemají zůstávat na stejném místě déle než tři roky, protože potom vytvářejí velké množství malých cibulek a jen málokteré z nich jsou květuschopné. Narcisy se sázejí zpravidla v září a nemusejí se přesazovat tak často jako tulipány. Doporučuje se rozsadit je jednou za tři až za pět let. Není u nich takové nebezpečí, že zaplevelí záhony nekvetoucími listy jako u tulipánů. Ovšem bez přesazení se mohou narcisy tak rozrůst, že se vzájemně potlačují. Cibule narcisů vysazujeme pokud možno i s kořeny. Nejvhodnější je, jak říkají zahrádkáři, přesazovat narcisy ze země do země a nenechávat je zbytečně dlouho mimo půdu. Lilie se vysazují na podzim a nechávají se na jednom místě několik let. Výjimku tvoří pouze nejběžnější lilie bílá, která se sází nebo přesazuje v srpnu, protože ještě na podzim vytváří listovou růžici. Drobné cibulnaté rostliny se sázejí na podzim od září do listopadu. Obvykle se ponechávají na stanovišti dlouho, některé mohou vytvořit i celé porosty, jako např. modřenec. Jiné cibuloviny ovšem časem zeslábnou a ztratí se. Pokud se vytvoří velké trsy, je vhodné je občas rozsadit. Všechny cibulnaté rostliny potřebují běžnou péči, to znamená odplevelovat, zalévat, hnojit a po odkvětu odstraňovat odkvetlé květy.

Neexistuje základní pravidlo, kam se mají cibuloviny v zahradě vysazovat. V každém případě však musíme brát v úvahu jejich biologické a ekologické požadavky. Také je nutno dodržovat estetická hlediska. Prakticky všechny druhy, které kvetou na jaře nebo v časném létě, velmi brzy zatahují a později většinou zcela zmizí. Pouze když podobné druhy vysadíme pod keře nebo pod stromy, nebudou prázdná místa po zatažení vůbec vadit. Velice často se doporučuje sázet krokusy, tulipány, ocúny, modřence aj. do koberce polštářovitých skalniček a tím zvýšit jejich estetický účinek. Avšak, kdo to již jednou zkusil, ví, že cibuloviny se po několika letech ztratí. Důvod zřejmě spočívá v tom, že jejich přirozeným prostředím jsou stepi, takže cibule nejsou zvyklé na letní zakrytí. Silné, robustní cibuloviny se mohou sázet do podrostů z alpínek, ale nesmějí být příliš vitální. Nevhodné jsou tařička, mateřídouška, plamenka (Phlox subulata), rožec (Cerastium tomentosum) aj., které nejenže vytvářejí husté polštáře, ale mají také velmi hustou kořenovou soustavu. Ovšem některé skalničky dávají všechny předpoklady k tomu, aby se mezi nimi cibulnatým květinám dobře dařilo. Jsou to např. šater (Gypsophila repens), tařice (Alyssum montanum, Alyssum wulfenianum), devaterník (Helianthemum), rozchodníky (Sedum sieboldii a Sedum album) aj.

Prázdná místa po zatažených cibulovinách se mohou osázet letničkami méně náročnými na vláhu, vhodné jsou tařicovka (Lobularia maritima), kosmatec (Dorotheanthus bellidiformis), dvoutvárka (Dimorphoteca), šrucha (Portulaca) a šater (Gypsophila elegans). Předpěstované sazenice je třeba opatrně vysadit mezi cibuloviny tak brzy, jak to počasí dovolí, dokonce i když cibuloviny dosud nejsou zcela zatažené. Letničky potom ošetřujeme a zaléváme velice opatrně, abychom nepoškodili ani nadzemní, ani podzemní části cibulovin.

Jiným doporučovaným způsobem je sázet drobné cibuloviny do trávníku, např. šafrány (krokusy), tulipány (Tulipa kaufmanniana), modřence, narcisy aj. Cibuloviny vypadají v trávníku nádherně, ale nevydrží tam příliš dlouho, protože dobře ošetřovaný trávník je velmi hustý a cibule pak trpí nedostatkem živin i vláhy a obojí je nutné neustále doplňovat. Další nevýhoda spočívá v tom, že trávník nelze sekat dříve, než listy cibulovin zežloutnou.

Tulipány, narcisy a hyacinty můžeme pěstovat také na samostatných záhonech. Tulipány se často kombinují s maceškami, pomněnkami nebo sedmikráskami. Tak získáme překvapivé barevné variace, které vytvářejí nápadně krásný jarní efekt. Po odkvětu se mají zvadlé listy odstraňovat co nejpozději, aby rostlina mohla v klidu zatáhnout a cibule vyzrát.

Pěstování tulipánů a ostatních cibulovin spolu s růžemi není praktické. Při okopávání půdy okolo růží často dochází k poškození cibulí, obtížné je i pletí. Po odkvětu krása zmizí a žloutnoucí listy cibulovin záhony spíše hyzdí.

Lilií existuje množství druhů. Zahrádkáři je většinou rozdělují podle tvaru květů na lilie s květy trubkovitými, miskovitými a turbanovitými.

Sortiment zahradních tulipánů je také obrovský. V současné době je registrováno víc než 6000 kultivarů, které jsou rozděleny do skupin podle tvaru květů a doby kvetení.

Plnokvěté rané tulipány dorůstají výšky 30 cm stejně jako jednoduché rané tulipány. Kvetou časně na jaře, již od poloviny dubna. Pěstují se na jednobarevných nebo pestrých rabatech, mohou se také rychlit. Jejich plné, nepravidelně uspořádané květy mají silné stonky. Jednotlivé kultivary se liší především barvou - např. 'Elektra' má karmínově červenou barvu, 'Orange Nassau' oranžově červenou, 'Peach Blossom' růžovou, 'Mr. Van der Hoef' žlutou, 'Snowstorm' bílou. 'Red Blossom' na obrázku je rovněž jeden z nejhezčích ze skupiny plnokvětých tulipánů. Stejně jako ostatní odrůdy této skupiny i tento tulipán pochází ze staré odrůdy 'Murillo'.

Triumf-tulipány pocházejí z křížení jednoduchých raných tulipánů s jednoduchými pozdními tulipány. Jsou výborné pro rané rychlení a k řezu. Jsou 30-50 cm vysoké a kvetou od konce dubna až do začátku května. Mají silné neohebné stonky a pevné květy různých barev. Nejčastěji pěstované kultivary této skupiny jsou 'Spring Beauty' - bílý, 'Makassar' - žlutý, 'Edith Eddy' - světle karmínový s bílým lemem, 'Princess Beatrix' - červený se zlatým lemem.